čtvrtek 9. srpna 2012

Homosexuálové, lidé jako my?


V blízké době proběhne opět pochod homosexuálů Prague Pride, kolem něhož se jistě opět strhne vlna plamenných komentářů z úst jeho odpůrců i zastánců. I když asi tak úplně nechápu touhu lidí veřejně a kolektivně proklamovat své sexuální preference, je mi tento pochod vcelku ukradený, jelikož bydlím úplně jinde a navíc mi není nic do toho, jestli se nějaká skupina lidí projde městem, nebo ne (a jestli nahá či oblečená, to je taky jedno). Ale je to docela příhodná doba napsat pár řádků o věcech, které se tematicky homosexuálů dotýkají.

Na začátek by asi bylo dobré říct něco o mém vztahu k této menšině. Je stejný jako ke zbytku společnosti. Je totiž soukromou věcí každého člověka s kým žije a co spolu dělají, takže to zkrátka v osobních vztazích neřeším a posuzuju lidi podle jiných kritérií. Avšak všechny dle stejného metru.

A právě proto si myslím, že registrované partnerství je špatným krokem. Nejen že stát tímto institutem získává seznam homosexuálů, který může být vcelku snadno zneužitelný a zároveň lidem, kteří do něj vstoupí, najednou začne odpírat některé věci, kterých předtím mohli bez problémů využít. Ale registrované partnerství také z jistého pohledu diskriminuje velké množství nesezdaných heterosexuálních párů, které tento svazek uzavřít nemohou a chtějí, aby jejich partner po nich mohl dědit, znát jejich zdravotní stav a podobně, ale zároveň nechtějí vstoupit přímo do manželského svazku.

Nejjednodušší by bylo, kdyby tyto možnosti bylo možné přidělit vybranému člověku pouhou smlouvou mezi lidmi, kteří by si určili i její vlastní podmínky a stát se tak do ničeho nepletl. Ale to bych asi chtěl až moc.

Myslím si však, že mnohem schůdnější by bylo, kdyby se ze zákonné definice manželství vypustilo, že jde o „svazek muže a ženy“, a toto bylo nahrazeno „dobrovolný svazek osob“. Není jedno, s kým chce člověk žít a komu všemu chce umožnit nakládat informacemi o svém zdravotním stavu nebo po smrti s majetkem? A také nevidím důvod (i když to už by bylo v některých ohledech právně kompikovanější), proč by v takovém svazku nemohlo být těch osob třeba i více než dvě, pokud v tom vidí smysl. Protože jediný, kdo je schopen posoudit správnost a oprávněnost svazku jsou jeho účastníci.

A s manželstvím se už tak nějak automaticky asociují děti. Pro homosexuální páry, které nechtějí zplodit dítě samy s nějakou třetí osobou (například z morálních důvodů), se nabízí jako další možnost adopce. Tato možnost je jim však v současném výdobytku liberálních kruhů -- registrovaném partnerství -- odpírána, jelikož lidé mají mít svobodu, ale ne zas moc, že?

A přitom argumenty vůči možnosti homosexuálů adoptovat dítě už mají vcelku mizivou podporu společnosti nebo jsou dosti chabé. V poslední době (po dalším uvolnění názorů ve společnosti a tedy vyvrácení předchozích rádoby seriosnějších argumentů) se už jen hraje hlavně na city a nejvíce zdůrazňuje to, že by se takovému dítěti ve škole zbytek třídy smál a byl k němu krutý. Ke komu nebyl? Děti si najdou i menší důvody pro posměšky odlišným (Zakážeme tedy adopce i obézním párům, u nichž je pravděpodobnost, že dítě přijme jejich životní styl, ztloustne a děti mu mohou ubližovat?). A je hlavně na rodičích zúčastněných, aby své ratolesti usměrnili a vychovávali. 

Takže nám už zůstává jen argument, který tvrdí, že tak rozhodujeme o dítěti proti jeho vůli. Samozřejmě jsem ochoten ho uznat, ale až když mi někdo ukáže příklady dětí, které souhlasily s narozením do rodiny agresivního alkoholika a prostitutky.

Přitom drtivá většina odborníků a lidí se zdravým rozumem se shoduje na tom, že dítěti je lépe v rodinném prostředí než v přeplněném dětském domově. Proč tedy nenechat lidi, kteří po dítěti touží, aby ho vychovali v lepším prostředí a prospěli tak nejen sobě a dítěti, ale, přiznejme si to, i rozpočtu dětských domovů.

Teď na konci článku si ale říkám, jestli není trochu smutné a absurdní psát článek a vést společenskou diskusi o tom, zda stát svéprávným a svobodným lidem vůbec dovolí plně užívat jejich práv.

5 komentářů:

  1. Osobně nejsem proti svazkům více lidí, ale neříkal bych jim manželství. Neříkal bych tak ani svazku dvou osob stejného pohlaví, jakkoli mu nechci bránit.

    Ostatně ty svazky mohly mít různé podoby, na tom se asi shodneme. Nazývat všechny svazky různého počtu lidí libovolného (tzn. třeba i stejného) pohlaví manželstvím by asi bylo zvláštní.

    Osobně si nemyslím, že by možnost uzavření manželství či registrovaného manželství evidovaného státem byla nějak nevýhodná. Kdo nechce, ten to nemusí využít. A kdo chce, ten si to (doufám) může zařídit i bez státu.

    Jinak adopce dítěte je obecně problematickou věcí.

    OdpovědětVymazat
  2. Vít Šesták: Jak tohle lze zařídit bez státu? Myslíte, že když někdo přijde do nemocnice se smlouvou, která ho opravňuje znát zdravotní stav nějakého pacienta, že mu vyjdou vstříct? Ach, ta naivita...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je problém netrží společnosti. 1. Nemocnice jsou součásti organizace Státu (až na soukromé kliniky). 2. Právní monopol Stát - a to je zásadní - neumožnuje uzavřít smlouvu nepotvrzenou Státem a tudíž snižuje důvěru takových smluv.

      V tržní společnosti by tomu bylo jinak.

      Dejme tomu, že by do nemocnice přišel někdo se smlouvou, že smí znát zdravotní stav pacienta dané soukromé kliniky.

      1. Je pravděpodobné, že k uzavření smlouvy s danou klinikou by souhlasil sám pacient či jeho nejbližší, jimž by předal právo za něj rozhodovat v případě jeho bezvědomí či neschopnosti vyjádřit vlastní rozhodnutí. Pak on sám, či tito blízcí by měli právo požadovat do smlouvy napsat i osoby, jež mají právo znát jeho zdravotní stav, čímž by mohla být práce kliniky usnědněna, pokud by daná osoba či daní blízcí uvedli všechny osoby, s nimiž má manželství anebo daný právní vztah uzavřen. Byl by to tedy ze strany pacienta či jeho blízkých svobodný souhlas k předání informací o zdravotním stavu pacienta.

      Dejme tomu, že by neuvedl všechny osoby v manželství nebo v daném právním vztahu. A někdo by přišel se smlouvou o právo na informaci o zdravotním stavu daného pacienta.

      Za prvé - kliniky by si musela dodatečně vyžádat souhlas (jelikož slepá důvěra by asi nebyla na místě, jedná se koneckonců o právo jiné osoby a ověření by bylo asi namístě) pacienta nebo jeho blízkých, zda-li daná smlouva je platná (svobodně odsouhlasená pacientem či jeho blízkými, umožnil-li by to pacientův předchozí souhlas blízkým v případě jeho neschopnosti vyjádřit vlastní rozhodnutí) či s předáním tohoto práva dodatečně.

      Pokud by pacient či jeho blízcí nedali souhlas, nepotvrdili by platnost smlouvy, byly by zde dvě možnosti:

      A) smlouva by nebyla potvrzena žádným právníkem či nedůvěryhodným právníkem

      anebo

      B) smlouva by byla potvzena důvěryhodným právníkem

      V případě A by asi osoba s nepotvrzeným právník vztahem neměla moc velkou právní důvěryhodnost a tím i menší naději na úspěch při vyháhání takového nedůvěryhodného právního závazku.

      V případě B by tomu bylo přesně naopak.

      V právní cstě by nastoupili soukromé soudy, jež by spor ,,rozhodli" a možnosti A či B by asi měli v takovém soudním sporu nezanedbatelný význam.

      Můžete argumentovat: nejsme v tržní společnosti. To nic nemění na tom, že systém by se MĚL změnit touto cestou.

      A název ,,manželství" - myslím, že lidstvo zná způsoby manžeství polygamního, polyandrického, snad jen homosexuální manželství by byly novinkou, užíval-li by se pro takové právní vztahy takový název. Jsem však přvědčen, že k zavedení takového názvu je zde v současné společnosti přesvědčeno mnoho lidí a že společenské prostředí je takovému zavedení názvu nakloněno - jazyk, především týkající se subjektivních morálních preferencí, nazvu-li to poeticky, není z kamene, ale z vody. Ergo, není stabilní, ale proměnlivý.

      Nemusím snad doplnovat, že právo je lépe hledat v tom, co nikdo nechce, aby mu bylo činěno jinými lidmi (dle Konfuciova výroku ,,Nečin druhým to, co nechceš, aby činili oni Tobě."), než co chce, aby mu bylo činěno druhými lidmi. Podstata právního vztahu manželství dle mého názoru spadá do druhé kategorie, tedy by dle mého názoru měla být subjektivní.

      Dále, obhajoba objektivní platnosti pro všechny lidi určitého modelu podstaty manželství, je dle mého názoru omezující a nesmyslná, dá se říci, konzervativní, tedy založená nikoli na ideji svobodu, ale řádu, který uznává hodnoty pro všechny lidi jen na základě vlastního souhlasu tvůrce takového řádu, nejčastěji to jsou tradicionalistické hodnoty. To však není nic jiného, než nerovnost lidí v právech, ergo elitářství, v tomto případě konzervativní.

      Vymazat
    2. Nechci však tvrdit, že kdokoli má povinnost, ted včetně právníků, spolupracovat s jakýmikoli jinými osobami, tedy např. s osobami stejného pohlaví, kteří tvrdí, že mají, či jednají k uzavření právního vztahu manželství. Právník smí odmítnout takovou nabídku, aby směnil své potvrzení takového vztahu za peníze, či je tímto potvrzením obdaroval. Ti právníci, kteří by to potvrdili i ti, kteří by to nepotvrdili, by svým rozhodnutím získali i ztratili určitou část klientů. Ti, co by to potvrdili by získali ty, kteří s takovými právními vztahy manželství souhlasí, jako homosexuálové či lidé nemající k tomu odpor; ti, kteří by to odmítli potvrdit, vy zase získali směny s konzervativními klienty. Nepíši tedy o povinnosti spolupráce či náklonnosti k takovému takovému konceptu manželství, nýbrž o tom, že je to právo jednotlivců, jejich rozhodnutí a svoboda a jest to prvkem svobodné společnosti, svobodného trhu, mírové konkurence právníků a idejí :)

      Vymazat
    3. Ještě jedna poznámka, týkajíc se tématu snad nebude považována za ,,spam":

      Soudci by pak měli právo potvrdit či odmítnout směnu svého rozhodnutí ve sporu homosexuálních manželů za peníze, či jejím obdarování. Opět by došlo ke svobodné mírové konkurenci na poli subjektivních morálních preferencí, konkurenci soudců i idejí.

      Vymazat