pondělí 4. června 2012

Tak mi řekni, co je štěstí...


Ještě dodnes zní v mnoha uších punk’n’roll kultovních Esgmeq, zvláště pak gellnerovské texty a svérázný projev jejich frontmana Sisiho. Právě on se dal dohromady s členy další party, která bývá označována za kult, Climatizado, a začali společně hrát něco, co bych pojmenoval jako poloakustický rock’n’roll. Pojmenovali se Skupina Štěstí. A loni na podzim vydali desku Je třeba obětovat ještě jednoho kohouta.

Na ní je deset písniček. Deset písniček, z nichž každá je hymnou. Hudba je to poměrně jednoduchá, ale přesto hodně silná, plná zhýralé melancholie, vévodí jí akustická kytara, která se místy prolíná se svou elektrickou kolegyní a klávesami.

Co ale tuhle kapelu povyšuje nad ostatní je právě osoba Sisiho, který je ztělesněním rock’n‘rollového frontmanství a básníkem zároveň. Na rozdíl od svého působení v Esgmeq ve Skupině Štěstí opravdu zpívá, a opět je to silný zážitek, který se vryje pod kůži. A texty pak všechno vytahují na jednu z nejlepších českých desek vůbec.

Sisiho poetika je plná obyčejných věcí, syrových obrazů a geniálních obratů, které jsou pokračováním toho, co kdysi započal už několikrát zmíněný František Gellner. Navíc Sisimu díky jeho projevu a životnímu stylu věřím každé slovo, i to, které by z jiných úst znělo jako póza.

Jediná výtka by mohla padnout ohledně zvuku, který není úplně dokonalý. Ale jelikož samotné písničky a jejich provedení se nebojím označit za geniální, byl bych ochotný akceptovat i kvalitu z několikrát přehrávaného magneťáku. A pokud jsem oceňoval autentičnost u textů, proč ji neocenit i u zvuku, je špinavý, tak jako samotná hudba, slova a život. Zkrátka nejlepší česká deska za poslední roky...

Žádné komentáře:

Okomentovat