čtvrtek 8. prosince 2011

Zkostnatělá literatura

V dnešní době se zdá, že literatura  už nemá předsudků a přijímá jakéhokoliv autora, který rezignuje na veškeré poučky o formě, používá nevybíravý jazyk či popisuje témata jakkoli obskurní. Já bych ale chtěl poukázat na to, že tomu tak zdaleka není. Literární obec je stále ještě úzkoprsá a povyšuje se nad takzvaná nižší umění, v nichž často nacházím obsah hodnotnější než u mnohých tvůrců „vysoké literatury“.

Konkrétně jde o dvě větve umění, které se literatury velmi blízce dotýkají a někteří jejich představitelé by se už, dle mého, měli dávno řadit do různých sborníků a také čítanek pro střední školy. Těmito dvěma větvemi jsou komiks a písňové texty.

Nejdříve se podívejme na komiks, který už dávno není bezduchým sešitem plným špatně nakreslených obrázků a několika laciných hlášek. V dnešní době se velký počet autorů zaměřuje na grafické romány. Tedy knihy, jejichž velmi zajímavý příběh, který je vyprávěn nejen pomocí slov, ale i propracovanými a detailními kresbami.

Jako příklad této tvorby, kterou můžeme směle zařadit mezi literaturu lze uvést Road to perdition (česky Cesta do pekel) od  Maxe Allana Collinse a Richarda Pierse Raynera nebo Watchmen (česky Strážci) od Allana Moorea a Davea Gibbonse. Zvláště Allan Moore už je v některých kruzích zařazován mezi padesát nejdůležitějších britských spisovatelů 20. století.

U těchto autorů už existuje velmi propracovaná psychologie postav, příběhy bývají plné odkazů na jiná díla a zabývají se i společenskými problémy, což vše považuji za znaky literatury, která si zaslouží čtenářovu pozornost.


Druhým tématem jsou v tomto článku písňové texty. U těch je to, řekl bych o něco složitější, protože často fungují ve spojení s hudbou a typickým přednesem interpreta a na papíře mohou ztrácet naléhavost a sílu.


Také zde vidím problém stejný problém jako u poesie. A tím je překlad. Nelze totiž přenést veškeré slovní hříčky a významy slov do jiného jazyka. Proto bych se u takovýchto děl přikláněl k dvojjazyčnému vydání.

Vůči písňovým textům spousta kritiků namítá, že jsou jen hraním si na poesii a nemají skutečnou hodnotu. Ale to samé nacházím i v jimi uznávané literatuře, kdy si spousta autorů jen hraje na spisovatele a klade za sebe slova, tak aby to vypadalo hodnotně, ale skutečná hodnota zde chybí. Proto je také třeba každé dílo posuzovat samostatně. Stejně je to i u písňových textů.

Existuje hned několik tvůrců, kteří už dávno měli být doceněni a oceňováni. Zmínil bych jména jako Leonard Cohen, Tom Waits, možná i Blixa Bargeld (pokud jde o dadaistickou poezii a návaznost na Morgensterna), ale hlavně Bob Dylan.

Jeho texty lze skutečně považovat za mnohoznačné existenciální básně, jež jsou plné metafor, které velmi těžko hledají obdobu. V budoucnu bych mu chtěl věnovat samostatný článek, ale už zde musím zmínit, že ho řadím mezi 10 největších básníků 20. století. A že je tím nejvlivnějším, o tom se snad není třeba přít.

A je to právě zkostnatělost literární obce, která brání tomu, aby byla Dylanovi udělena Nobelova cena za literaturu. Kterou podle mě nezískal v posledních deseti letech nikdo, kdo by se Bobu Dylanovi vyrovnal, jak co se kvality týče, tak i toho, nakolik byla jeho tvorba důležitá pro formování naší společnosti a názorů.

A je to velká škoda, že "odborné" kruhy tyto formy literatury odmítají, jelikož se takto ochuzují nejen o kvalitu, ale také o čtenáře. Myslím, že kdyby se dostalo uznání autorům jako Moore nebo Dylan (a tím by byli i propagováni), přilákalo by to i mladší čtenáře. A mnozí z nich by jistě nezůstali jen u těchto tvůrců a pokračovali by v hledání dalších zajímavých literárních děl.

Proto si myslím, že by se mělo připustit, že jak komiks (který možná má ještě chvíli čas na vývoj), tak hlavně písňové texty jsou literární tvorbou. A podle toho je také posuzujme a oceňujme. Pomůže to totiž hlavně literatuře samotné.

Žádné komentáře:

Okomentovat